Den 130 - Tak se mi to nepovedlo

29. března 2017 v 22:50 | V. |  Březen
Už tak dva měsíce se držím pořád na stejné váze. 64 kilo je magické číslo, které mě pronásleduje a potrvá mi věčnost ho porazit. Můj blog je nudný a nepopulární a proto nevidím důvod v něm pokračovat. Bylo hezké, že jsem mohla sledovat svůj pokrok, ale jen dokud nějaký byl.

Myslím, že to má co dočinění s mým neuroticismem. Před pár měsíci nás nechali na jedné přednášce udělat si test na Big Five, což je jeden zezákladních osonostních testů. Jednou z pěti sledovaných charakteristik v testu je i neuroticismus, čím vyšší máte skóre, tím jste emočně labilnější. Mně vyšlo nějakých 85 ze 100, což už je opravdu hodně. Jsem nervózní snad ve všech životních situacích a mám dost komplexů. Fakt, že nemám žádnou morální podporu mi v tom nijak nepomáhá. I když si nedokážu představit člověka, který by byl ochotný hodiny a hodiny poslouchat, že mám velký nos, příliš jemné vlasy, nebo velký zadek. Neuroticismus je stejně jako introverze (další z mých charakterových vlastností) vrozený a nedá se změnit, maximálně se dají léčit některé patologické projevy. Lidi s vysokou mírou neuroticismu mejí sklony k nejrůznějším poruchám a je náročné s nimi žít, vycházet i komunikovat. Já jsem se s pomocí psychiatra vyléčila z agorafobie (bála jsem se chodit mezi lidi, obchodní domy byly moje nejhorší noční můry), teď mi hrozí už jen recidiva, obsesivně kompulzivní porucha (nejspíš ze mě bude uklízecí maniak, už teď k tomu mám sklony), sociální fóbie a pěkná škála dalších neuróz, které si ani nepamatuji. Komplexů mám dost, doufám, že další už nepřibudou. Nebudu je počítat, protože by mi mohl přiýt další z toho, že mám tolik komplexů.

V honbě za dokonalým tělem budu pokračovat dál, ale nebudu už zanášet internet svými bezduchými žvásty, když je stejně nikdo nečte. Na internetu je podobných bezduchých žvástů až moc, bude lepší, když si ty svoje napíšu jen někam do deníčku. (Mimochodem, psychologové doporučují psát si deník, aby si člověk udržel zdravý rozum a přehled o svém životě. Pomocí deníku se provádí i nejrůznější terapie. Když tovím, cítímse líp, jakože dělám něco pro své zdraví a ne že jsem dětinská chudinka, co si ve dvaceti píše deníček.)

Našla jsem jednu impozantní fotku modelky, kterou si sem vystavím, protože její tělo chci. Chci si sednout a mít ploché břicho i bez korzetu.

Když se tak prohlížím, není to tak zlé. Potřebuju ale pořád shodit sedm kilo. Na břiše, zadku, stehnech, pažích, podbradku, zádech a co já vím, kde ještě. Zkrátka chci celé svoje tělo zavit slupky tuku, která se mě drží zuby nehty. Půl krabice čokoládové zmrzliny a jeden a půl cideru bohužel mluví v můj neprospěch. No, tak se tu mějte, a já se třeba ozvu, až budu mít tělo snů.
 

Den 128 - Kocovina

27. března 2017 v 6:23 | V. |  Březen
Dost mě bolí hlava. Na včerejšek jsem měla v plánu klidný večer u televize a chtěla jsem jít brzo spát. Namísto toho jsem ale šla ke kamarádce domů na víno (po tom, co jsem jí vrátila půjčený spacák) a pak jsme šli na pivo a panáka. Teď mám mírnou kocovinu. No, i takové věci se stávají. Uvidím, jak se to projeví na váze.


Den 125 - Malý úspěch

24. března 2017 v 8:08 | V. |  Březen
Zase jsem maličko zhubla. Moje váha se v únoru dostala až těsně pod 63 kg, pak znova vyskočila na 64 kg a teď jsem někde uprostřed. To mám radost. Jen mám trochu oavu, že by to mohlo být způsobené včerejším darováním plazmy. Přeci jsen jsem jim tam nechala 810 ml plazmy, mohlo se to projevit na dnešní váze. Jsem dneska unavená, unavenější, než obvykle. Napadá mě, že bych to mohla na tu plazmaferézu svést. Touhle dobou bych tu měla pobíhat, chystat se do školy, líčit se, oblékat, mýt si vlasy, ale místo toho se nejspíš vrátím do postele s knížkou. Včera jsem šla spát docela pozdě a dnes je jediný den, kdy si to můžu nahradit. O víkendu budu u našich, kde mám vždycky nabitý program. No a příští týden se už nezastavím. Jdu si domlouvat brigádu, mám hodně učení, o víkdendu máme psychologickou konferenci zakončenou galavečerem v maskách. Mám ty nové šaty, do kterých se musím do týdne pohodlně vejít.


Nevím jak se modelky dokážou udržovat v kondici. Přijde mi to hrozně vyčerpávající. Jíst hlavně zeleninu a občas trochu proteinu, žádné pamlsky, žádný alkohol a když, tak jen minimum a jen určitý druh. Modelky asi nejdou na akci, kde do sebe kopnou několik panáků tequily a pak jdou podnapilé na kebab. Ne že bych na takové akce chodila pravidelně, ale je příjemné vědět, že bych klidně mohla.

S jídlem jsem teď uzavřela mír. Máme se rádi a neděláme si naschvály. Sušenky mě sice pořád lákají a vábí, ale jsou v malých balíčcích, které se dají jíst jednotlivě. Mrkev mi navedne ani neplesniví a tak je radost ji jíst. Doufám, že mi to vydrží dostatečně dlouho.



Musí být příjemné, když si vás na party někdo vybere ihned a ne, když na něj jen zbydete.
 


Den 120 - Víkend mimo domov

19. března 2017 v 22:10 | V. |  Březen
Tento víkend jsem strávila na povinném školním výcviku. Byli jsme ubytovaní v klášteře, kde byla neskutečná zima ( dokud nezačalo pršet, chodili jsme se ohřívat ven) a tam jsem přišla na zvláštní věc. Jedli jsme společně a měli jsme tendence jíst víc, než obvykle. Já jsem si přivezla veškeré jídlo s sebou, někteří se rozhodli, že si ho budou vařit na místě. Já jsem byla za svoje rozhodnutí sama sobě vděčná, protože jsem si jídlo přesně zvážila a spočítala energetickou hodnotu. Měla jsme ale hlad. Několik lidí přivezlo domácí moučníky a já jsem neodolala a kousek jsem si dala. Nebyly nějak extra skvělé, jsem si jistá, že jsem už ochutnala lepší, ale v tu chvíli jsem měla opravdu velký hlad. Napadlo mě, že by to mohlo být způsobené tím chladem, protože jsem nebyla jediná, kdo měl pocit, že má nějak víc hlad. Napadlo mě, že si možní podvědomě máme tendenci tvořit tukové zásoby, že je to nějaký pozůstatek instinktů z dob pravěku. Není to úplný blábol, protože ze stejného důvodu nám chutnají tučná jídla, na to byl dokonce výzkum.

Nicméně jsem ráda, že jsem dorazila v pořádku domů. Musím se přiznat, že jsem se tam necítila moc dobře. Mám ráda čistotu a nějaké pohodlí, jako je třeba postel s čistými lůžkovinami, nějaká určitá teplota a jsem dost alergická na špinavé koupelny a toalety. Jak se má člověk umýt ve špinavé koupelně? Ten hlad ze mě spadl v momentě, kdy jsem se vykoupala a převlékla do čistého oblečení. Zvláštní.

Blíží se jaro, čas silonek, kratších sukní, odkládání zimních svršků a postupné odhalování našich těl. Musím hodně máknout, abych se sebou mohla být zcela spokojená a vypadat třeba nějak takhle:




Den 116 - Nová motivace?

16. března 2017 v 0:00 | V. |  Březen
Měla jsem napsaný pěkný dlouhý článek, ale smazal se mi těsně před koncem, tak to jen shrnu.

Došla mi motivace a začala jsem být pohodlná a skoro jsem se vzdala.

Mám dva týdny na to, abych shodila dvě kila a pohodlně se tak vešla do nových šatů. Za dva týdny je ples, na který jsem původně nechtěla jít, protože nebylo s kým. Dostala jsem ale nové šaty, které jsou mi dost těsné, protože jsem se nafoukla zadržovanou vodou a něco něco jsem i přibrala.

Cíl sedmi shozených kil se zdá příliš vzdálený, proto dám na rady odborníků o dosažitelnosti cílů a rozdělím si ho na kratší časové úseky. Řekněme kilo za deset dní.


Den 115 - 3 věci

14. března 2017 v 20:39 | V. |  Březen
1. Nutím se hlídat si 5000 kJ limit a je to hladové peklo.

2. Koupila jsem si vlastní osobní váhu, takže se budu moct vážit pravidelně a ne jen, když jsem sama doma a můžu se tak nepozorovaně vplížit do vedlejšího pokoje a stoupnout na váhu spolubydlící. Nesnáším, když mi ostatní komentují, jak se mi daří, nebo nedaří. Vlastně mi vadí, když vůbec vědí, že se zrovna jdu zvážit.

3. Tréninky jsou čím dál náročnější. Včera i dnes jsem na konci 90 minutového tancování a posilování pořádně neviděla. Mylsím, že jsem byla tak vyčerpaná, že se o mě pokoušely mdloby.

Tím pro dnešek končím.




Den 113 - Příliš slabá vůle

12. března 2017 v 22:11 | V. |  Březen
Je už trochu divné, že pořád počítám dny, když se už skoro nesnažím. Pořád chci to nádherné tělo, ale něco mi v tom brání. Jsem příliš pohodlná, nechce se mi, mám ráda jídlo a nechci se trápit hladem. Vím, že stačí JEN každý den půl hodiny cvičit, JEN jíst o něco míň, JEN se trochu víc snažit. Je to mnohem těžší, než to vypadá. Nebaví mě posilovat, je to nuda (omlouvám se všem bodybuilderům). Radši než to budu sledovat nějaký fajn seriál, nebo si přečtu knihu a k tomu si dám třeba chipsy, nebo kus čokolády, nebo palačinkový dort. Prostě mě baví dopřávat si věci, díky kterým snadno dosáhnu pocitu štěstí. Nemůžu tvrdit, že si ho zasloužím, ale baví mě to, tak to dělám.

Opravdu, opravdu, opravdu chci super tělo. Teď jsem dost spokojená se svým životem, takže se moc nesnažím. Fakt, chtělo by to nějaký kopanec, nějaké sražení k zemi, abych měla potřebu se víc snažit o svoje místo na výsluní.




Nemusím se vzdát veškerých sladkostí, snacků a alkoholu, ale musím počítat a na konci budu mít stejně hlad. Zrovna teď se cítím skvěle. Plná energie, veselá, sebevědomá, mám chuť bavit se, cestovat, mám pocit, že zvládnu cokoli. Když budu jíst míň, bude mi zase mizerně, budu mít hlad, budu unavená, padne na mě depka, bude mi zase jako mi bylo před měsícem. Do toho se mi opravdu nechce. Bylo by snazší mlsat a nosit volné obečení, nebo ne?

Den 110 - Hlubiny lidské duše

9. března 2017 v 22:48 | V.
Chci mít všechno stejně na háku jako ona.


Nevím, jak to mají ostatní lidé, ale já když jsem začala s tímhle experimentem, dozvěděla jsem se spoustu věcí o sobě. Našla jsem v sobě věci, které jsem chtěla nechat hodně hluboko. Sáhla jsem si na emocionální dno, ale navenek jsem se tvářila, že mám jen špatný den. Když je člověk hladový, poržívá všechny negativní emoce silněji než jindy a to pak se ukáže, jaká je kdo osobnost. Když se nad tím zamyslím, tak nejsem hrdá na to, co jsem. Připadám si jako podvodnice. Jako bych byla uvnitř shnilá. Dřív jsem nebyla hezká navenek, ale říkali mi, že jsem hodná milá holka. Dnes už to vidím naopak. Udělala jsem hodně, abych byla hezká navenek, ale uvnitř mě jako by něco neustále hnilo. Sebevědomí mám tak nízké, že kdyby to byla rostlina, musela bych dlouho hrabat v hlíně, abych našla klíček. Jsem často smutná, nešťastná a zoufalá, psychologové tomu říkají sklíčenost (ne deprese, deprese je nemoc mozku a léčí se). Tohle jsem prožívala už dřív, ale připisovala jsem to vlivům okolí. Teď vidím, že to všechno vychází ze mě. Kdysi na tom měli podíl lidé, kteří mi ubližovali, ale teď už ubližuju jen sama sobě a někdy i ostatním lidem. I když ne úmyslně, prostě občas něco v nehlídané chvíli plácnu a pak už to neumím vyžehlit.

Nečekala jsem, že mě omezení v jídle tolik sebere. Vždycky to špatné ve mně bylo, ale nechtěla jsem, aby to někdy vyplulo na povrch. Když usínám, kručívá mi v žaludku a já si vybavuji momenty, kdy jsem si zavinila nějakou nepříjemnost. Minulosti se nezbavím, bude tu se mnou až do smrti. I kdybych všechno vytěsnila, nebo ztratila paměť, spálila deníky a fotky, vymazala všechny informace o mně a ode mě z internetu a odstěhovala se do jiné země, moje minulost mě stejně dožene. Musím se naučit žít sama se sebou. Jak se říká: naděje umírá poslední. Třeba se z toho jednou dostanu.

Den 108 - Bod zlomu

7. března 2017 v 9:04 | V. |  Březen
Shodila jsem pár kil a tak nějak samovolně jsem začala víc jíst a míň cvičit. V době, kdy jsem si říkala: "To je dobrý, teď musím ještě víc zabrat, abych si vyrýsovala svaly," jsem zároveň úplně povolila. Když jsem měla hlad nebo chuť, tak jsem jedla a bylo mi to jedno. Musím znovu najít motivaci.



Mám ráda jídlo, nevím, jak anorektičky dokážou jídlo nenávidět, ale musím si ho zase určité množství odepřít, abych mohla vypadat k nakousnutí. Tyhle štíhlé holky asi nesní tabulku čokolády na posezení.

Den 102 - Maličkosti

1. března 2017 v 14:16 | V. |  Březen
Čím jsme starší, tím je míň důvodů se smát, proto se raduj a směj kdykolik můžeš. To říkává můj táta. Je to skvělá rada od skvělého člověka a já se jí snažím řídit. Dnes jsem si po několika letech znovu oblékla jeden svůj oblíbený svetr. Mám ho od patnácti let a měla jsem ho moc ráda. Pak jsem ale přibrala a nevešla jsem se do něj. Nebo jsem se do něj vešla, ale vypadala jsem jako... no, nenapadá mě žádné vtipné přirovnání, prostě jako oplácaná holka v příliš těsném svetru. Dnes jsem ho ale oblékla a pořád mi sedí. Po roce jsem oblékla také svoje staré džíny velikosti M a po dvou letech jsem oblékla džíny velikosti S. Ty mi jsou ještě trochu těsné v rozkroku, ale to se ještě spraví.

Jediné, co mě teď trápí je špek na spodním břichu. Ale jednou... Jednou se ho úplně zbavím a budu mít takovéhle bříško:


Kam dál