Prosinec 2016

Den 24 - Den vážení

13. prosince 2016 v 11:03 | V. |  Prosinec
Od čtvrtka jsem připbrala skoro 3/4 kila. Docela mě to vzalo. Nejdřív jsem chtěla brečet, pak jsem se naštvala a hned potom jsem se snažila najít nějaké ospravedlnění. Mám pořád zácpu. Sice jsem dneska na toaletě byla, ale myslím si, že to nebylo všechno za poslední tři dny. Dál jsem se nevážila nalačno, ale po snídani. Jsem na sebe naštvaná, protože jsem se tenhle týden pořádně nehlídala. Měla jsem ten fastfood, víno, a dvakrát nebo třikrát jsem si nezvážila porci zapečených těstovin a až zpětně jsem zjistila, že jsem jich snědla dvojnásobek než kolik jsem si napsala.

Včera po tréninku jsem si k večeři měla dát jen zeleninu, protože jsem si dala vydatnou snídani i oběd, ale byla jsem tak hladová, že jsem si dala dva velké tousty a okurku. Řekla bych, že se to na mně také podepsalo.

OK, nesmím to tolik prožívat. Chtěla jsem do Vánoc aspoň pět kilo, byla jsem na dobré cestě, ale teď jsem z ní sešla. Zase se na ni vrátím. Sice budu usínat hladová, ale zhubnu.

Abych k sobě byla upřímná, nějaký rozdíl na mně vidět je. Mám o něco menší tukový polštář na břiše, je to dobře na fotkách.

Není to nic moc na to, že je to za sedmnáct dní. Čekala jsem víc.

Den 23

12. prosince 2016 v 22:13 | V. |  Prosinec
Mám příšernou zácpu. Dost to bolí. Pro krásu se sice trpí, ale tohle je už trochu moc.

Den 22

11. prosince 2016 v 21:54 | V. |  Prosinec
Bolí mě hlava. Chybí mi kofein. Dnes jsem žádný neměla a nechci si ho dávat, protože bych musela přijímat větší a větší dávky. Kolu jsem si koupila až pozdě odpoledne a kdybych ji otevřela, vypila bych jí tolik, že bych zase nemohla usnout. Takhle snad usnu.

Dnes jsem vstávala až v deset, snídala jsem o půl jedenácté, takže jsem vynechala dopolední svačinu. Díky tomu jsem si mohla odpoledne dopřát čokoládový donut. Byl výborný, měla jsem po něm úžasnou náladu a tentokrát jsem neměla žádné výčitky. Nastavila jsem si dnešní jídlo tak, že mi to akorát vyšlo. Samozřejmě mám teď už zase hlad, ale ten zaspím. Dám si čaj a budu myslet na snídani.

Na žádném obrázku není tahle americká kobliha tak krásná, jak ve skutečnosti chutná. Jenže štíhlé fitness krásky tyhle sladké tučné dobroty nejspíš nejedí.

Ony jedí salát, ovoce, proteiny a vlákninu. Nedělá mi problém jíst jídla bohatá na živiny (snad kromě müsli, ovesné vločky nesnáším), ale chybí mi sacharidy. Toužím po nich, potřebuju je, vždyť je to hlavní zdroj energie pro tělo. Jím jen tmavé pečivo, celozrnný chléb a ještě ho ani nejím moc, tak proč mám teď takové výčitky? Moje spolubydlící si myslí, že pečivo není zdravé a proto ho nejí. Můj kamarád mi k tomu jen se smíchem dodal, že on by ho také nejedl, kdyby měl víc peněz, protože by jedl maso. Nevím, co si myslet. Ona má tělo, které chci, ale celé dny jí rýžové chlebíčky a občas se přejí těstovinami. On má svaly a fyzicky náročnou práci i školu. A já nevím, kde hledat další názory. Potkávám spoustu štíhlých spolužaček, ale nechci se jich ptát, co jedí, protože mi to je nepříjemné. Ráda bych od někoho slyšela, že to, co jím, je správné.

Kuřecí kari

11. prosince 2016 v 21:23 | V. |  Recepty
Kuřecí kari s rýží je jedno z mých oblíbených jídel. Čím ostřejší, tím lepší. Je to vlastně obměna klasického indického pokrmu.

Ingredience:
  • kuřecí maso
  • smetanový bílý jogurt
  • paprika
  • sůl
  • pepř
  • kari koření
  • kmín
  • chilli
  • rýže
  • cibule
  • olej
Na lžící oleje osmažíme najemno nakrájenou cibuli, přidáme na kousky nakrájené osolené kuře a necháme zatáhnout. Když je maso ze všech stran bílé, přidáme na kousky nakrájenou papriku. Poměr množství masa a papriky by měl být 1:1, ale záleží na chuti každého. Posypeme kari kořením, opepříme dle chuti a přidáme kmín. Já ráda přidávám ještě chilli koření. Nakonec přilijeme jogurt a vaříme na středním ohni asi pět minut.
Podáváme s rýží.

Smetanový jogurt se používá proto, že ty nízkotučné se na pánvi srazí a jsou z nich jen žmolky namísto hladké omáčky. Nejlepšího výsledku se dá dosáhnout se smetanou, ale tu já nepoužívám. I smetanový jogurt se trochu srazí, ale na chuti se to nijak neprojeví.

Den 21

10. prosince 2016 v 22:17 | V. |  Prosinec
Takže dietu oficiálně držím tři týdny. Dějí se se mnou divné věci. Jsem neustále hladová, někdy víc, někdy míň, ale skoro pořád, hlavně večer. Mám málo jídla. Dřív jsem se zkoušela najíst zeleniny, abych si zaplnila žaludek, ale upřímně: nefunguje to. Hlad jsem dostala zhruba za půl hodiny a zelenina se mi zhnusila. Toužím po mase, pečivu a mléčných výrobcích. Je jasné, že si tak moje tělo říká, že nemá dostatek základních živin, ale já ho neposlouchám a nechávám ho stravovat samo sebe.

Včera jsem si trochu popustila uzdu a jedla jsem trochu víc a byla to samá kalorická jídla. Všechno jsem to spláchla vínem. Ten večer byl hezký, strávila jsem ho se svým kamarádem, ale něco bylo špatně. Byla jsem nešťastná, smutná, měla jsem náročný den, zejména moje emoce utrpěly. Celý den jsem byla venku mezi lidmi. Potřebovala jsem ty emoce nějak vypustit, uvolnit ten tlak. Kdybych byla doma a měla bych jistotu, že mě nikdo nevidí, ani neslyší, dala bych emocím volný průchod, trochu bych si pobrečela a bylo by mi zase dobře. Jenže jsem byla celý den mezi lidmi a tak jsem si netroufla tohle udělat. Tak jsem se místo toho chovala jako sebelítostivá koza. Štve mě to a doufám, že mi to můj kamarád odpustí.

Co mě tolik vzalo? Myšlenka, že život končí ve třiceti. Už mi zbývá jen deset let svobody, zábavy, možností vybírat si. Do třiceti mám ještě možnost nastavit si život tak, abych byla spokojená, do třiceti si můžu užívat života, do třiceti budu moct ještě dělat nějaké velké změny. Ostatní lidi to tolik nerozhází, ale mě ano, protože mi život protéká mezi prsty a já se cítím bezmocná, protože s tím nemůžu nic dělat. Chci si život užívat, chci trávit čas s lidmi, chci se bavit. Namísto toho se ale uzavírám do sebe, protože jen tam jsem v bezpečí. Kdybych vymetala večírky, nikdy bych nezhubla. Teď když moc nejím a mám pořád vlastně hlad, jsem hodně náladová. Všechny emoce dusím v sobě, protože i tu svou dietu tak nějak tajím, respektive se snažím, jenže se mi ani jedno pořádně nedaří. Emoce někde prostě musí ventilovat a nejčastěji se to stává v těch nejméně vhodných okamžicích. Nikdy jsem nechtěla mluvit o svém hubnutí, je to otravné. Jenže ani to se mi nedaří. Když se mluví o Vánočním cukroví, neudržím se a zasměju se, že držím dietu, abych se pak moha o svátcích nacpat. Není možné před spolubydlícími úpně skrýt, že si vážím jídlo, stejně tak neskryju, kolik jídla vlastně jím. Ony vidí, že jím málo, vědí, že držím dietu a mně to vadí. Chtěla bych, aby to nikdo nevěděl, chtěla bych, aby to bylo moje tajemství, také proto existuje tenhle blog. Chci podporu, chci zpětnou vazbu, ale tu nenajdu u svých přátel ani u své rodiny. Přátelé si myslí, že to přeháním a naše rodina nikdy neuměla vyjadřovat podporu. Vždycky pochybovali, dívali se na druhou stranu mince, hledali alternativní řešení, popřípadě dodali finance. Na vysokou jsem se také dostala hlavně proto, že jsem rodičům chtěla dokázat, že na to mám, protože neustále říkali, co kdyby to nevyšlo...

Emočně jsem jako na houpačce. Dřív jsem svoje emoce krotila a když mi bylo mizerně, dala jsem si nějaké skvělé jídlo, hlavně čokoládové věci a smažené věci. Měla jsem sice abčas výčitky, že to není zdravé, ale nebyly nijak velké. Emočně jsem na tom byla mnohem lépe než teď.

Včera jsem tedy jedla nezdravé jídlo. Spočítala jsem si to a vešla jsem se do normálního nedietního denního příjmu, jen jsem přijala trochu víc tuku, než bych měla a asi i víc soli. Měla jsem to naplánované, rozhodla jsem se svou dietu na den porušit, šla jsem do toho s klidnou hlavou a pevným rozhodnutím.
Ale ty výčitky, které přišly v momentě, když jsem si v KFC objednala kyblík pro jednoho, byly mučivé. Celý měsíc jsem si plánovala, že si ten den zajdu na oběd do KFC, protože budu mít osmihodinovou přednášku a stejně jsem měla výčitky. Pomalu si začínám myslet, že ty emoce utáhnout nedokážu. Že možná zvládnu zhubnout dvě, tři, pět, osm, dvanáct kilo, ale až toho dosáhnu, uvidím, že jsem sama. Lidé se ode mě odvrátí, nebudou se mnu chtít být, protože budu z hladu nesnesitelně protivná. Vždycky jsem byla emotivní, vždycky jsem všechno hodně prožívala, ale to se u nás nenosí a pokud jde o negativní emoce, platí to dvojnásob, jenže teď je mi, jako by mi do mozku někdo nalil další obří dávku emocí. Do toho přijdou brzy zkoušky, zápočty, Vánoce, zase budu s rodiči. Setkání s otcem se hrozně bojím. To on mě poslední roky tlačil do hubnutí, to on mě dohnal k tomuhle šílenému experimentu. Zatím neví, že jsem něco zhubla a moc doufám, že to na mě bude vidět, ať nemusím jíst tajně, abych se vyhnula jeho poznámkám.

Lidé, kteří ho znají, mi říkají, ať si to tolik neberu, že on už je takový a nemyslí to zle. Moje kamarádka zase řekla, že nechápe, jak to zvládám, že ona by to nevydržela. Ani já jsem to nevydržela. Odstěhovala jsem se 150 km od domova, jezdím tam jen sporadicky, sypu se, když se na mě jen křivě podívá, protože vím, že to bude horší a že se po jeho kritice budu cítit zase o něco hůř. Proto tohle musím vydržet. Aby mi přestal vyčítat tuhle poslední věc.


Den 19

8. prosince 2016 v 11:57 | V. |  Prosinec
Daří se mi. Hlad už mě tolik netrápí, asi si začínám zvykat na menší příjem. Mám dole necelá tři kila. Kvůli tomu zažívám určitý vnitřní boj. Chci, aby šla váha dolů rychleji, ale zároveň vím, že s touhle rychlostí mám větší šanci, že mi to zůstane a že se nedostaví jo-jo efekt.



Den 17 - Den vážení

6. prosince 2016 v 13:13 | V. |  Prosinec
Musela jsem se vrátit k pití koly. Sice nemůžu večer usnout a pak spím do deseti, jedenácti dopoledne, ale co? Stejně se mi nejlépe učí večer, tak si ráno pospím. Čaje jsou báječné, chutnají mi a nemám po nich takový hlad, i když včera se to neosvědčilo.

Za minulý týden jsem zhubla jen 0,3 kg, to je docela zklamání. Včera ani dnes jsem nešla pořádně na záchod, takže mě to tolik netrápí. Taky jsem už dva týdny nebyla na tréninku. Minulý týden jsem byla tak unavená, že jsem přišla odpoledne ze školy a na dvě hodiny jsem usnula. Nemělo cenu, abych šla tancovat. Včerejší trénink jsem taky musela vynechat, protože jsem měla mimořádnou přednášku. Dnes ale tancovat půjdu, moc se na to těším.

Pohyb je velmi důležitý. Jednak je zdravý, jednak se při něm do těla uvolňují endorfiny, takže je člověk pak šťastný a jednak se při něm spaluje energie. Zatím chodím cvičit dvakrát týdně, ale to se změní. Za měsíc mi začnou hodiny pilates, také dvakrát týdně a uvažuji, že si od příštího roku přiberu ještě nějaký další taneční kurz, třeba břišní tanec. Upřímně, cvičit sama doma nebo ve fitku je hrozná nuda.


Hlad je všude. Cola je momentálně moje záchrana před křečemi z hladu. Je příšerné držet dietu, ale jestliže chci uspět, nezbývá mi nic jiného, než se přemoct a vytrpět to. Bude to ještě dlouhá a těžká cesta, ale nesmím se vzdát. Když to dokázaly ony, proč bych nemohla i já?




Za tu dobu, co držím dietu, jsem přišla na pár pravidel, která se při úspěšné dietě musí dodržovat:
Pravidlo č. 1: Plánování. Plánovat si co a kdy jíst, je klíčové. I když mám hlad, nevlítnu do lednice a nesním první věc, která mi přijde pod ruku, to pak jde celá dieta do háje.

Pravidlo č. 2: Nechoď nakupovat hladová. Dnes jsem šla do supermarketu po ranní přednášce, bylo cca deset dopoledne a to už jsem měla docela hlad, protože jsem snídala v půl sedmé ráno. Jak jsem procházela kolem pečiva, musela jsem vynaložit obrovské úsilí, abych se nevrhla na čokoládové donuty, koblihy a párky v těstíčku.

Pravidlo č. 3: Pitný režim. Voda je nudná, je dobrá jen na zapíjení jídla, ale ošidit žaludek se s ní nedá. To chce něco, co má chuť. Já mám vyzkoušený čaj a colu bez cukru.

Pravidlo č. 4: Nízkokalorické potraviny: Opravdu nevidím rozdíl v chuti mezi 30% a 45% eidamem. Nevidím chuťový rozdíl mezi mozzarellou a light mozzarellou, mezi 3,5% a 10% jogurtem, mezi plnotučným a nízkotučným mlékem. Kdyby vyráběli čokoládu s nízkým obsahem tuku a cukru, která by chutnala stějně jako ta obyčejná, nemusela bych se jí vzdát.

Pravidlo č. 5: Motivace: Nikdy nezapomínej, proč to všechno děláš. Čím silnjěší motivace, tím lepší. Mně nadává otec, za to jak vypadám, přítel si myslel, že jsem tlustá, nedopnu svoje oblíbené kalhoty. A pak tady jsou ty fitness girls, které vypadají božsky i nahé, to chci taky.

Den 16

5. prosince 2016 v 12:53 | V. |  Prosinec
Tohle je peklo. Proč by se takhle někdo mučil hlady dlouhodobě? Nemám tušení. Mám pořád příšerný hlad. Usínám, mám hlad, vstávám, mám hlad. Jediné pořádné jídlo je můj oběd, ten si ještě nedokážu úplně upřít, ostatní jídla jsou miniporce. Zítra je den vážení, bytostně si přeju, abych váha ukázala zase nižší číslo.

Dala jsem se na čajovou dietu. Není to nic oficiálního, ani nevím, jestli to praktikuje i někdo jiný. Spočívá to v tom, že piju co nejvíc teplého čaje, pokud je v něm i kofein, tím lépe. Teplá tekutina dodá na chvíli pocit plnosti a žaludek si potom tolik neztěžuje. Kofein člověka nabudí a pokud je ho hodně, potlačí chuť k jídlu.

Občas si připadám, jako bych ani nežila. Jen tak přežívám. Učím se, připravuji na zkoušky, ale už tři dny jsem neopustila byt. Dokud jsem nebyla na dietě, mohla jsem alespoň jíst, co jsem chtěla a bylo mi dobře. Teď jen počítám dny do pátku, kdy snad konečně budu moct strávit trochu času s kamarády.

Neustále si musím připomínat, proč to dělám a co je mým cílem.


Dnes jsem se neudržela a nad rámec kalorického příjmu jsem snědla čínskou nudlovou polévku z pytlíku. To tyhle štíhlé krásky asi nedělají.

Den 15

4. prosince 2016 v 9:43 | V. |  Prosinec
Některé dny jsou těžší, než jiné. Nemůžu spát. Usínám čím dál později. Byla jsem zvyklá usnout okolo jedenácté, ale teď ležím v posteli a zírám do tmy někdy do jedné ráno i déle. Když jsem tak dlouho vzhůru, dostanu hlad, opravdový fyzický hlad, nejen hlad z nudy. Je to skutečně nepříjemné.

Pár věcí se na mě změnilo. Mívám víc vysušenou kůži, musím se po každé sprše natírat hydratačním mlékem a krémem na obličej. Nikdy dřív jsem to dělat nemusela. Mám neustále příšernou chuť na maso. Občas se mi zdává o jídle a poslední týden v něm vždycky figurovalo maso. Neustále toužím po pražské šunce z ohně a hovězím staeku. Když člověk touží po nějakém druhu jídla, může to značit nějaký nedostatek v těle. Chuť na maso prý značí nedostatek B12, tuku, nebo železa. Já si spíš myslím, že mi prostě chybí protein a tak toužím po mase.
Musím brát potravinové doplňky pro silné vlasy, nehty a krvetvrobu. S nízkou hladinu železa jsem měla potíže už od malička, zdědila jsem to po své mamince, ale vlasy a nehty mě dřív netrápily. Teď se mi lámou, jsou slabé, nehty mají nehezkou barvu, vlasy se mi třepí.

Zdá se, že nelze tělu jen tak odepřít třetinu potravy. Obávám se, že ty účinky, které na sobě pozoruji, zdaleka nejsou všechny. Ale pokud něco chci, musím si za tím jít i přes překážky.

Den 12

1. prosince 2016 v 11:06 | V. |  Prosinec
Bílé suché víno je nejlepší volba pokud se při dietě nedokážete alkoholu vzdát. Já jsem si včera se spolubydlícími dala Chardonnay, které bylo opravdu vynikající, ale pak došlo a holky mi nalily nějaký nechutný hnus, o kterém jsem se ani nedozvěděla, co to je. Pak přišlo na řadu něco, co bylo v lahvi od ryzlinku, ale údajně to bylo něco přelitého. Bylo to tak hnusné, že mi stačily dva doušky. Víno ze skleničky jsem vylila do dřezu, když se nikdo nedíval a tiše jsem vyklopila obsah svého žaludku do záchodu. Tohle není ten účinek, který jsem chtěla.

Skutečně dobré suché víno, jako je moje oblíbené chardonnay, není moc kalorické a napomáhá trávení tuků. Občasná sklenička nebo dvě mi jen pomohly. Samozřejmě se musí najít opravdu dobré víno, chardonnay může chutnat dobře v jedné vinárně, ve druhé bude kyselé a ve třetí zase moc sladké.