Den 21

10. prosince 2016 v 22:17 | V. |  Prosinec
Takže dietu oficiálně držím tři týdny. Dějí se se mnou divné věci. Jsem neustále hladová, někdy víc, někdy míň, ale skoro pořád, hlavně večer. Mám málo jídla. Dřív jsem se zkoušela najíst zeleniny, abych si zaplnila žaludek, ale upřímně: nefunguje to. Hlad jsem dostala zhruba za půl hodiny a zelenina se mi zhnusila. Toužím po mase, pečivu a mléčných výrobcích. Je jasné, že si tak moje tělo říká, že nemá dostatek základních živin, ale já ho neposlouchám a nechávám ho stravovat samo sebe.

Včera jsem si trochu popustila uzdu a jedla jsem trochu víc a byla to samá kalorická jídla. Všechno jsem to spláchla vínem. Ten večer byl hezký, strávila jsem ho se svým kamarádem, ale něco bylo špatně. Byla jsem nešťastná, smutná, měla jsem náročný den, zejména moje emoce utrpěly. Celý den jsem byla venku mezi lidmi. Potřebovala jsem ty emoce nějak vypustit, uvolnit ten tlak. Kdybych byla doma a měla bych jistotu, že mě nikdo nevidí, ani neslyší, dala bych emocím volný průchod, trochu bych si pobrečela a bylo by mi zase dobře. Jenže jsem byla celý den mezi lidmi a tak jsem si netroufla tohle udělat. Tak jsem se místo toho chovala jako sebelítostivá koza. Štve mě to a doufám, že mi to můj kamarád odpustí.

Co mě tolik vzalo? Myšlenka, že život končí ve třiceti. Už mi zbývá jen deset let svobody, zábavy, možností vybírat si. Do třiceti mám ještě možnost nastavit si život tak, abych byla spokojená, do třiceti si můžu užívat života, do třiceti budu moct ještě dělat nějaké velké změny. Ostatní lidi to tolik nerozhází, ale mě ano, protože mi život protéká mezi prsty a já se cítím bezmocná, protože s tím nemůžu nic dělat. Chci si život užívat, chci trávit čas s lidmi, chci se bavit. Namísto toho se ale uzavírám do sebe, protože jen tam jsem v bezpečí. Kdybych vymetala večírky, nikdy bych nezhubla. Teď když moc nejím a mám pořád vlastně hlad, jsem hodně náladová. Všechny emoce dusím v sobě, protože i tu svou dietu tak nějak tajím, respektive se snažím, jenže se mi ani jedno pořádně nedaří. Emoce někde prostě musí ventilovat a nejčastěji se to stává v těch nejméně vhodných okamžicích. Nikdy jsem nechtěla mluvit o svém hubnutí, je to otravné. Jenže ani to se mi nedaří. Když se mluví o Vánočním cukroví, neudržím se a zasměju se, že držím dietu, abych se pak moha o svátcích nacpat. Není možné před spolubydlícími úpně skrýt, že si vážím jídlo, stejně tak neskryju, kolik jídla vlastně jím. Ony vidí, že jím málo, vědí, že držím dietu a mně to vadí. Chtěla bych, aby to nikdo nevěděl, chtěla bych, aby to bylo moje tajemství, také proto existuje tenhle blog. Chci podporu, chci zpětnou vazbu, ale tu nenajdu u svých přátel ani u své rodiny. Přátelé si myslí, že to přeháním a naše rodina nikdy neuměla vyjadřovat podporu. Vždycky pochybovali, dívali se na druhou stranu mince, hledali alternativní řešení, popřípadě dodali finance. Na vysokou jsem se také dostala hlavně proto, že jsem rodičům chtěla dokázat, že na to mám, protože neustále říkali, co kdyby to nevyšlo...

Emočně jsem jako na houpačce. Dřív jsem svoje emoce krotila a když mi bylo mizerně, dala jsem si nějaké skvělé jídlo, hlavně čokoládové věci a smažené věci. Měla jsem sice abčas výčitky, že to není zdravé, ale nebyly nijak velké. Emočně jsem na tom byla mnohem lépe než teď.

Včera jsem tedy jedla nezdravé jídlo. Spočítala jsem si to a vešla jsem se do normálního nedietního denního příjmu, jen jsem přijala trochu víc tuku, než bych měla a asi i víc soli. Měla jsem to naplánované, rozhodla jsem se svou dietu na den porušit, šla jsem do toho s klidnou hlavou a pevným rozhodnutím.
Ale ty výčitky, které přišly v momentě, když jsem si v KFC objednala kyblík pro jednoho, byly mučivé. Celý měsíc jsem si plánovala, že si ten den zajdu na oběd do KFC, protože budu mít osmihodinovou přednášku a stejně jsem měla výčitky. Pomalu si začínám myslet, že ty emoce utáhnout nedokážu. Že možná zvládnu zhubnout dvě, tři, pět, osm, dvanáct kilo, ale až toho dosáhnu, uvidím, že jsem sama. Lidé se ode mě odvrátí, nebudou se mnu chtít být, protože budu z hladu nesnesitelně protivná. Vždycky jsem byla emotivní, vždycky jsem všechno hodně prožívala, ale to se u nás nenosí a pokud jde o negativní emoce, platí to dvojnásob, jenže teď je mi, jako by mi do mozku někdo nalil další obří dávku emocí. Do toho přijdou brzy zkoušky, zápočty, Vánoce, zase budu s rodiči. Setkání s otcem se hrozně bojím. To on mě poslední roky tlačil do hubnutí, to on mě dohnal k tomuhle šílenému experimentu. Zatím neví, že jsem něco zhubla a moc doufám, že to na mě bude vidět, ať nemusím jíst tajně, abych se vyhnula jeho poznámkám.

Lidé, kteří ho znají, mi říkají, ať si to tolik neberu, že on už je takový a nemyslí to zle. Moje kamarádka zase řekla, že nechápe, jak to zvládám, že ona by to nevydržela. Ani já jsem to nevydržela. Odstěhovala jsem se 150 km od domova, jezdím tam jen sporadicky, sypu se, když se na mě jen křivě podívá, protože vím, že to bude horší a že se po jeho kritice budu cítit zase o něco hůř. Proto tohle musím vydržet. Aby mi přestal vyčítat tuhle poslední věc.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama