Leden 2017

Den 73 - Moc velká zátěž?

31. ledna 2017 v 22:37 | V. |  Leden
Možná jsem si na sebe naložila víc, než dokážu unést. Nejsem léta trénovaná tanečnice, nejsem děcko ve vývinu, jsem spíš zlenivělá a pohodlná brambora. Dnes ráno jsem se probudila se stejně unavenými svaly, jako když jsem usínala. Tenhle týden mě čeká ještě další nápor na moje svaly. Mám obavy, že to nevydržím, už teď jsem neustále bez energie.

Den 72 - Nohy

30. ledna 2017 v 23:04 | V. |  Leden
Jsou unavené, otlučené a bolí mě. Řeč je o mých nohou. Irský step je neskutečná dřina. Obyčejný step je jen takové lážo plážo, ale my při každém skoku i kroku šviháme dopředu i dozadu a to pak svaly bolí. Ale abych jen nefňukala, vypadá to moc hezky a je to takový příval endorfinů, že se nemůžu přestat při tanci usmívat.
Většina holek je vysazená na svoje vlasy, někdy pak vystavují na odiv pěkná prsa, když je mají. Já lpím na svých nohou. Moc se to nezdůrazňuje, ale dlouhé štíhlé nohy dokážou zaujmout někdy víc, než prsa. Moje nohy jsou problém. Jsou dlouhé, to ano, sehnat dostatečně dlouhé kalhoty je úkol na měsíc, proto raději nosím sukně, ale problém je v jejich tvaru a velikosti. Mívala jsem krásné sexy nohy, ale ty jsou teď pohřbeny pod vrstvou tuku. Pořád hledám účinný způsob, jak shodit hlavně z nich, ale nejsem úspěšná. Cvičením narůstají svaly, ale tuk zůstává. Nejspíš mi nezbude nic jiného, než se držet diety a doufat, že z nich to sádlo přeci jen sleze dřív, než mi dojde silná vůle. Držte mi palce, ať to vydržím až do konce.

Den 70.

29. ledna 2017 v 0:49 | V. |  Leden
Trápím se odříkáním, cvičením, chystám se plastiku nosu a chirurgické odstranění mateřského znaménka. Chci si nechat vybělit zuby, beru vitamíny, aby mi vyrostly vlasy, protože nechci prodlužované, to jde poznat. Pěstuji si nehty, za čistící a regenerační kosmetiku utratím majlant, antikoncepci beru vlastně už jen kvůli akné. Občas se sama sebe ptám, proč to vlastně dělám? Dřív bych řekla, že pro přítele, ale už skoro rok žádného nemám a moje sebevědomí je na nule, takže si pomalu začínám malovat osamělou budoucnost s kočkou. Takže tohle všechno dělám asi kvůli těm všem mindrákům, který nosím v hlavě. Vím, že se nestane zázrak a spolu s mojí váhou nezmizí i moje problémy, ale nedokážu si pomoct. Pořád potřebuju být dokonalá. Perfektní vlasy, nehty, zuby, tělo, vychování, známky, vaření, tancování. Jako bych měla někde vzadu v hlavě malinkatý hlásek, který mi neustále říká, že pokud nebudu excelentní, nebude mě nikdo mít rád. Mám pořád svou rodinu, která mě ale za takového myšlení kritizuje a Já zoufale nesnáším kritiku a tak to před nimi skrývám. Před kamarády se o tomhle taky nezmiňuji, ale oni to na mně vidí, a proto se divím, proč se se mnou ještě vůbec baví. Asi ze zvyku. Když mám dobrý den, jsem veselá a vtipná, ale ve špatné dny jako je tenhle, mi je opravdu mizerně. Sebelítost je velká hluboká bažina a Já se v ní topím už tak často a tolik let, že je to jako moje mateřská základna. Na svém těle vidím jen to špatné, ve své povaze, osobnosti a chování vidím hlavně to špatné. Neustále mě mučí vzpomínky a všechny možné trapné okamžiky v mém životě. Moc bych si přála zase vážný vztah, ale nevím, jestli bych ještě věděla, jak na to. Za tohle všechno se nenávidím. A nesnáším se taky za to, že se nenávidím.

Den 69 - Rozdíl je již viditelný

27. ledna 2017 v 11:23 | V. |  Leden

Rozhodně je z téhle fotky vidět, že jsem shodila. Břicho je znatelně menší. Teď bych se měla zaměřit hodně na svoje stehna a zadek, dělat nějaké dřepy, ať se mi vytvaruje pěkná broskvička. Do takového tvaru mám ještě daleko.

A pak samozřejmě nohy. Ty bych také chtěla pevnější, štíhlejší, zkrátka lepší.

No nic, to, co dělám, evidentně funguje, tak pokračuju dál.

Den 68 - Negativní účinky diety

26. ledna 2017 v 18:35 | V. |  Leden
Každý dobrý výživový poradce vám řekne, že je hloupost držet se na dietě 5000 kJ/1200kcal déle jak čtrnáct dní, žesprávně byste měli jíst pořádně, vyváženou stravu, denně cvičit, bla bla bla. Upřímně, na mě to nefunguje. Nepovalují se mi doma zbytečné tisícovky, které bych byla ochotná zaplatit komusi, aby mi sestavil jídelníček "na míru", podle kterého se mám řídit a zhubnu. Taky nemám zájem o každodenní cvičení. Prostě nemám. Už to, že chodím cvičit 4x týdně je na mě velký výkon.

Takže, protože jsem se rozhodla udělat něco, co funguje a není tolik namáhavé, jsem už 68 dní na "redukční dietě". Je obvykle určená lidem s nadváhou, kteří v krátké době něco málo nabrali a teď chtějí zhubnout do svého starého oblečení. Já ji držím proto, že jako jediná zatím funguje. Hubnu pomalu, sotva půl kila týdně, ale hubnu stále. Jenže dlouhodobý nedostatek výživy se na každém zákonitě podepíše. Jím zhruba o dva až tři tisíce kJ méně, než bych měla a k tomu mám ještě docela namáhavé cvičení a pitomé zkouškové období. Co to se mnou dělá?

1. Jsem neskutečně unavená. Když vstávám ráno na zkoušku, celý den prozívám a kolem čtvrté si na hodinu zdřímnu. Vstát pak z postele a něco dělat je pak tak náročné, jako kdyby vás někdo probudil v jednu ráno a nutil vás umýt nádobí.

2. Svaly se mi neregenerují dostatečně rychle. Díky irskému tanci a pilates od pondělí do čtvrtka a neustálému nedostatku bílkovin nemají moje nohy čas si odpočinout a při každém pohybu bolí. Minulý týden jsem do čtvrtečního pilates dala všechno a ani ne po dvaceti minutách jsem zjistila, že se mi nohy nekontrolovatelně třesou. Nebolelo to, což bylo nejpodivnější.

3. Touha po sladkém. Ano, přiznávám se, miluji čokoládu a je to jedna z mála potravin, kterých mych se vzdávala velmi obtížně. Tak jako si chlapi neodpustí pivo, já si čas od času neodpustím čokoládu. Když ale jím málo, jako teď, toužím po sladkém ještě víc a to pak je velká výzva pro mou vůli, abych se nevrhla na krabici sušenek, nebo zmrzlinu.

To jsou zatím tři největší změny, které na sobě pozoruji. Říká se, že hladové ženy jsou vzteklé a podrážděné, ale to já nejsem. Za prvé jsem od přírody hodně tempreamentní, ale život mi ukázal, že se to nevyplácí a tak se umím brilantně ovládat. Z psychologického hlediska to není zdravé, ale s tím už se nějak poperu. No a za druhé to platí pro ženy, které se jednou nenajedí, neplatí to pro ženy, jejichž žaludek si už zvykl na menší porce jídla.

Jsou tu však i pozitivní výsledky. Konečně jsem si na sobě všimla nějakého viditelného rozdílu. Nohy mi zeštíhlily a břicho se zmnešilo. Nehci vypadat vyhuble, tak jako slečny, které vídám na pilates, nechci mít nohy jako tyčky, stehna hubená jako lýtka, ani nestojím o velkou thigh gap. Ty slečny, které tam vídám, mají sice štíhlé pasy, ale nemají žádná prsa, nemají pěkný zadek a o jejich nohách bych se nikdy nedokázala vyjádřit jako o sexy nohách.
O tohle opravdu nestojím.
Mám ráda svoje křivky, chci nějaký zadek, chci, aby mi zůstaly hezky tvarované nohy, nechci přijít o svoje prsa. Rozhodně nechci být pytel kostí se silikonama. Chci dosáhnout stavu, kdy mi někdo upřímě řekne, že jsem krásná.

Den 67 - Stres

25. ledna 2017 v 7:19 | V. |  Leden
Jsou dva typy reakcí na stres: jíst a nejíst. Já jsem vždycky patřila ke stresovým jedlíkům, pokaždé jsem před zkouškami nabrala, protože jsem pořád jedla sladkosti. Dnes je to ale jiné. Za hodinu mám zkoušku z biologie a nedokážu se už soustřredit na učení, z latinských slovíček jsem skoro všechny zapomněla a žaludek mám stažený jako nikdy dřív. Včera odpoledne jsem místo tréninku spala a večer jsem se musela hodně nutit, abych snědla jablko a omeletu. Dnes ráno jsem se opět musela donutit, abych snědla alespoň banán a teď bojuji s pomerančovým džusem. Od minulého týdne jsem zhubla asi jen 10 deka, ale jsem si téměř jistá, že na konci tohoto týdne budu o hodně lehčí. Už aby to bylo za mnou.

Den 64 - Čokoláda

22. ledna 2017 v 22:34 | V. |  Leden
Cheating day. Dnešek byl den ve jménu všeho nezdravého a zakázaného. Začala jsem máslovým croissantem se šunkou, pokračovala jsem polévkou a rizotem (to bylo jediné zdravé jídlo dne), pak jsem snědla asi tak 3/4 litru čokoládové zmrzliny, k večeři bylo pečené vepřové a hranolky a pak máslové sušenky s čokoládou, ananasový kompot a trocha hnusného popcornu. V kalorických tabulkách jsem si dnešek vymazala, protože by tam jen dělal zbytečně rozruch. Dnes jsem si dopřála všechno, na co jsem měla už dlouho chuť a zase si dám nějakou chvíli pokoj. Cvičím 4x týdně, tak to snad spálím. Nechci začínat zase od nuly kvůli jednomu dni nezřízeného hodování.

I fit lidé mají občas chutě, které neovládnou. Jestli ne, tak chci vědět, jak to dělají. Já mám čas od času zkrátka nezkrotnou chuť na čokoládu. To je těmi endorfiny. Cvičením se mi do těla sice taky vyplaví, ale ta čokoláda mi prostě dává něco víc. Je to taková moje láska. Něco, čeho se nedokážu vzdát. Kdybych musela žít bez čokolády, byla bych nešťastná. To je dost smutné. Nelpím na věcech, nejsem posedlá nakupováním, i když mě baví, nejsem workoholička, moc nepiju, nekouřím, drogy mě nelákají, ani kafe nepiju a bez kofeinu jsem schopná vydržet, jen ta čokoláda mi kazí profil. Kdybych se dokázala vzdát i jí, byla bych velmi rychle velmi štíhlá. Asi tak 90% všech navíc přijatých kilojoulů je z čokolády. Sušenky, zmrzlina, hořká čokoláda. Tahle hnědá sladkost se mi nejspíš nikdy nezhnusí, ať se snažím sebevíc.

Za svoji slabost se nenávidím.

Den 62

20. ledna 2017 v 21:28 | V. |  Leden
SLADKÝ!!! Toužím po sladkostech, zejména po čokoládě. Myslím, že to je tím, že jsem už dva dny neměla žádné čerstvé ovoce ani zeleninu. Prostě mi došly a já jsem si nešla koupit další, protože je hrozná zima a mně se ven nechtělo. Pojedu nakupovat zítra a koupím si i nějaké sušenky a čokoládovou zmrzlinu. Je sice příšerná zima, ale zmrzlina je úžasná v jakémkoli počasí. Nejsem nemocná, tak si s chutí dám. Samozřejmě si koupím i jablka, rajčata, ředkvičky, banány a kiwi. Tyhle druhy ovoce a zeleniny jsou dobré i v lednu a nestojí majlant. Uvažovala jsem i o anansu, jen si nejsem jistá, jestli bych ho zvládla sníst celý.

Nedávno jsem zatoužila po kynutých buchtách. Rozhodla jsem se, že si je upeču po zkouškách jako odměnu. Možná. Možná se budu o víkendu nudit a budu si je chtít udělat dřív.

Jídlo je skvělé a já po něm toužím. Toužím po ovoci, zelenině a čokoládě. Čím tmavší, tím lepší.


Den 58

16. ledna 2017 v 22:12 | V. |  Leden
Nějakou dobu jsem se neozvala, bylo toho trochu moc. Vánoce a s nimi spojené nakupování, předtermíny zkoušek, vánoční návštěvy příbuzenstva, špatná oslava Silvestra, pak jsem onemocněla na necelé dva týdny a teď je zkouškové období v plném proudu. Dnes jsem složila v pořadí druhou zkoušku a ještě dvě mi zbývají. Jsem docela ve stresu, ale zvládám ho. Uklízím, hodně. Byt, ve kterém teď bydlím byl hodně zanedbaný. Vodní kámen, vrstvy připečené mastnoty, nánosy špíny na dveřích, vypínačích a klikách. Po mém zásahu je záchod, vana a mikrovlnka jako nová, umyvadlo je zbavené většiny vodního kamene a sporák je na povrchu čistý. Až budu zase vyšilovat, vyčistím zbytek vodního kamene a troubu, ta si to zaslouží. Je to trochu ulítlé, ale na nervy to zabírá podobně jako kyblík čokoládové zmrzliny.

Moje váha je teď 63,5 kg, což znamená, že jsem od začátku zhubla 4,2 kg. To je dobré. Hubnu tedy průměrnou rychlostí 0,5 kg za týden, což je výborné. Vzhledem k tomu, že jsem přes svátky přibrala kilo a váha mi lítá nahoru a dolů, je to úspěch. Rozhodně si ale nepřipadám nijak dobře. Když si vezmu sporotovní podprsenku a sportovní upnuté kalhoty, nevypadá to hezky. Na druhou stranu je to pohodlné.

K irskému tanci a irskému stepu, na které chodím zhruba od září, jsem si přibrala ještě pilates dvakrát týdně. Nezdá se to, ale je to dřina. Minule jsme přešli do prkna tak plynule, že jsem si ani nevšimla jak. Ještě ho neudržím. Ale ono to časem půjde, vím to.

Irský tanec je krásný a dělá nádherné nohy. Irský tanec je neskutečná dřina, bolí každý pohyb, každý výskok, každý dopad, každý krok a přitom musí vše vypadet lehce a ladně. Ta dřina je stovnatelná s baletem, ale žádná baletka tolik neskáče. Irský tanec je fofr, čím rychlejší, tím lepší. Pokaždé sleduji hodiny a počítám, kdy bude konec lekce, protože to opravdu bolí, ale stojí to za to. Udělá mi to krásné nohy a budu něco umět. Budu moct oslňovat své okolí svýmy skoky, rychlostí mých pohybů a štíhlostí mých dlouhých nohou. Po štíhlých dlouhých nohách se mi opravdu stýská. Mívala jsem nádherné nohy, byla jsem na ně pyšná. Teď jsou jen dlouhé a ne příliš krásné. Jsou obyčejné. Ale zase budou krásné. Až si v létě vezmu minisukni a vysoké podpatky, budu se cítit zase krásná. S obličejem toho moc nesvedu, prsa má káždá druhá, ale ty nohy... Těmi jsem dokázala zaujmot leckoho. Svět mi ležel u nohou, když mi bylo šestnáct.